Mezi Československem a Itálií, život exilového básníka a jeho boj za svobodu slova

Angelo Maria Ripellino: smrt Pražana v exilu

Alessio Di Giulio *

“Praha měla svého exilového spisovatele: Angelo Maria Ripellino zemřel.” Tolik slova Guida Ceronettiho den po smrti tohoto sicilsko-slovanského středoevropana, narozeného 4.prosince 1923 v Palermu. Šlo o výjimečnou postavu slavisty a filologa, básníka mezi historií a magií, zapáleného divadelního kritika, překladatele ruských a českých básníků, profesora ruské a české literatury na římské univerzitě, vášnivého svědka a účastníka tragických událostí v Praze, učeného autora popularizačních esejů. V Římě byl žákem předního rusisty Ettora Lo Gatto a Giovanniho Mavera. Jako velmi mladý spolupracoval s literárním týdeníkem Il meridiano di Roma a do roku 48´ s deníkem Unità. Často pobývá v Praze a v roce 1950 vydává Storia della poesia ceca contemporanea (Dějiny současné české poezie), mající, zdá se, konkurovat antologii Renata Poggioliho, Il fiore del verso russo (Květ ruského verše). V Praze také poznává studentku Evu Holchovou, s níž se v roce 47´ v Římě ožení. Z roku 1954 pochází jeho antologie “Poesia russa del Novecento” (vydalo Feltrinelli; Ruská poezie 20.století), která byla o deset let dříve tématem jeho diplomové práce. Ve Fiera Letteraria (Literární trh)začínají vycházet jeho první verše, které přispějí ke vzniku první básnické sbírky: Non un giorno ma adesso (Ne jednou, ale teď). V roce 1959 vychází esej Majakovskij e il teatro russo d’avanguardia (Majakovskij a ruské avantgardní divadlo), který spolu s Il trucco e l’anima (Einaudi, 1965; Maska a duše), Praga magica (Einaudi, 1973; Praha magická) a Saggi in forma di ballate. Divagazioni su temi di letteratura russa, ceca e polacca (Einaudi, 1978; Eseje ve formě balad. Exkurz na téma ruská, česká a polská literatura), představují nejnáročnější díla jeho “povolání slavisty”.

Ve druhé sbírce poezie, La fortezza d’Alvernia (Rizzoli, 1967; Alvernijská pevnost), která vznikla během ozdravného pobytu v dobříšském sanatoriu, prohlašuje: “Léta jsem básně psal a trhal, protože jsem se za jejich psaní styděl. Jako slavista jsem získal nálepku, která mě vždycky odkazovala do patřičné dimenze, z níž mi bylo přísně zapovězeno se vzdálit.” Ale právě “když jsem byl stínem, podzimem teprve nastávajícím/ který měl vyvanout v nenasytných urnách času”, v české Alvernii – imaginární transfiguraci místa duše, kde jsou zima a záhrobí připodobněny ke kraji Auvergne, útočišti opěvovanému Brassensem – v sobě Ripellino objevuje básníka. Básníka tělem i duší, který dokáže vyslovovat verše i ve svých přednáškách, v překladech, v psaní kritik; umělce, který nikdy nepřestane věřit ve tvůrčí a osvobozující funkci uměleckých forem, ve vzpomínkovou a očistnou moc slova. Při tomto nevyčerpatelném pnutí “předávat potěšení ze slov” ve snaze o uvědomování si smrti nepřekvapuje, a je to právě kresba, která jej vede k nejintenzivnějšímu poetickému rozmachu. A tak v Saggi in forma di ballate píše o kresbách Toyen, Tichého a Čapka: “Svíce bouří zažehnuté kresbou/ mě dovedly do zaslíbených končin”.

Jako překladatel seznámil Angelo Maria Ripellino Italy jako první s poezií Rusů Borise Pasternáka, Alexandra Bloka a Jevgenije Jevtušenka a českých básníků Vladimíra Holana a Františka Halase.
V srpnu 1968, kdy je ohroženo “Pražské jaro” a do Československa vtrhávají tanky zemí “Varšavské smlouvy”, se Angelo Maria Ripellino, vyslaný týdeníkem Espresso, mění v zaníceného reportéra, sledujícího sled událostí a prožívajícího drama spolu se svými intelektuálními přáteli (mimo jiné mladým Milanem Kunderou), soustředěnými kolem Alexandra Dubčeka, a shromážděnými v sídle časopisu Literární Listy. Italským čtenářům referuje o “zlověstném přesunu tanků, obludnou masou železa” a popisuje “sovětské šílenství, jakým je tahle asijská směsice násilností a omylů.” Na radu pražských přátel odjíždí do Říma a píše článek Ai miei amici che sono in carcere (Mým přátelům, kteří jsou ve vězení), zakončený větou: “Vy jste svědomí světa.” Navzdory schvalující lhostejnosti italských politických a kulturních institucí, má odvahu křičet, že “jen netečného člověka netrápí nepokoje v Praze/ které sedřely maso století.” Již v exilu pranýřuje Halasovou silou ideologická schémata, jejichž cílem je ponížení člověka skrze mystiku podrobení a poslušnosti, připomínaje, že pouze morální síla jednotlivce a kritická analýza mohou kontrastovat s totalitními ideologiemi toho, kdo “sedí na vejcích některých dogmat”.

Angelu Mariu Ripellinovi vděčí za hodně jak Praha – která je jeho druhým domovem, stejně jako čeština druhým jazykem – tak Itálie, již seznámil se slovanskou a středoevropskou vzdělaností skrze texty a výzkumné práce jdoucí až za hortus conclusus akademického světa. Prahou magickou zanechal nejen památku aere perennius, jejímž prostřednictvím může každý čtenář procházet dějinami, literaturou, relikty, ozvěnami a záblesky podmanivé kultury, již Ripellino opakovaně navštěvoval s odvážnou a encyklopedickou chutí, ale zanechal též iniciační cestu ke znovudobytí slova jednoho světa. Poslední pokus alchymisty vrátit důstojnost potupenému oboru.
*Článek vznikl ve spolupráci s novinářem a literárním kritikem Giacomem D‘Angelo